Pondělí, 12. září 1938. Hitlerova řeč, pronesená na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku, se stává v Sudetech rozbuškou masových nepokojů. Ty na mnoha místech ústí v ozbrojené střety s československými bezpečnostními silami.
Hitler v projevu mimo jiné prohlásil: „Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné. Politicky bylo dnes půl osma milionů lidí ve jménu práva sebeurčení nějakého pana Wilsona okradeno o jakékoliv sebeurčení a sebeurčovací právo. Hospodářsky jsou tito lidé plánovitě přiváděni na mizinu, a tím vydáváni pomalému vyhubení. Tyto pravdy nemohou být odstraněny ze světa frázemi. Skutečnosti o nich svědčí. Bída sudetských Němců je nevýslovná. Chtějí je zničit. Z hlediska lidského jsou nesnesitelnou formou utlačováni a zachází se s nimi tak, že to zneucťuje. Když nesmí půl čtvrta milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí, nebo když jsou terorizováni a týráni, protože se zdraví pozdravem, který je Čechům nepříjemný, když je pro každý projev národního života štvou a honí jako zvěř – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás. Bezprávnost těchto lidí musí jednou skončit.“ (Tento přepis vyšel v Lidových novinách následujícího dne.)
Úryvek z Hitlerova projevu si můžete poslechnout (s anglickými titulky) na YouTube zde.
Nástup SS, NSKK (Nacionálně socialistický motoristický sbor) a NSFK (Nacionálně socialistický letecký sbor) na norimberském sjezdu
Úředník kanceláře prezidenta: Lord Runciman při svém víkendovém pobytu přijímal znovu u sebe německé poslance a chtě nechtě musil si dát líbit defilé přes 5 000 hakenkreuzlerů, kteří během pochodňového průvodu skandovali: „Lieber Lord, mach uns frei“ a dále pak do rýmu: „...von der Tschechoslowakei“.
Člen družstva SOS: Dnes je zde v jinak živém pohraničním Varnsdorfu zvláštní neklid. Cosi tíživého a hrozivého visí ve vzduchu. Nervy obyvatel města jsou německou propagandou a poplašnými zprávami úplně vybičovány. Jakási nadpřirozená síla žene dělnictvo z továren přímo do jejich domovů. Na tváři obyvatelstva překračujícího státní hranici u našeho stanoviště je vidět nepřátelství a nenávist. My všichni členové SOS jsme znaveni, vyčerpáni a nevyspalí, přesto připraveni a v očekávání dne, kdy splníme svou přísahu bránit svou ohroženou zem se zbraní v ruce.
Německý sympatizant SdP: Hitler začne mluvit každou chvíli. Všichni jsme velmi rozčileni, neboť víme, že dnes večer bude mluvit o našich sudetoněmeckých bratrech. Dozvíme se, co s nimi bude. Každému v Sudetech bylo dnes večer nařízeno zůstat doma. Nesmíme teď Čechy dráždit! Es kommt der Tag!
Britský novinář: Hitler promluvil. Vychrlil na Prahu urážky a hrozby, trval na právu „sebeurčení“ pro obyvatele Sudet. Na konci své řeči prohlásil: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění...“ Nikdy jsem našeho Adolfa neslyšel tak plného nenávisti, jeho posluchači byli na pokraji šílenství. Zdá se, že v Československu poslouchali projev všichni; ulice byly dnes večer od osmi do desíti zcela liduprázdné. Češi se během dne chovali jako obvykle, nebyli ani zamračení, ani deprimovaní, ani vystrašení. Buď nemají vůbec žádné nervy, nebo jsou to lidé s nervy železnými.
V Karlových Varech kolem budovy státní policie pochodují zástupy dychtivých Němců a za zpěvu písně Horsta Wessela a hajlování se doslova vysmívají dvěma strážníkům střežícím vstup do budovy. Nacističtí výrostci je provokují tím, že jim do tváře křičí „Heil Hitler!“. Strážníci však po celou dobu nehnuli ani brvou – incident z Moravské Ostravy se nesměl opakovat...
„Chceme domů do říše!“ Demonstrace českých Němců
Člen družstva SOS: (Později, v noci.) Poslouchali jsme nejprve Hitlerův projev a poté hlášení našeho rozhlasu. V něm se tvrdilo, že všude v pohraničí je klid. Před naší celnicí přitom řval obrovský, zpola ozbrojený dav henleinovců: „Unser Führer, machts uns frei von der Tschechoslowakei! Sieg heil! Sieg heil!“ Ve tváří všech financů u rádia bylo vidět napětí v očekávání věcí budoucích. Když už byl řev na vrcholu, připravili jsme lehký kulomet k palbě a hlaveň vystrčili skrze dřevěné žaluzie vstříc davu. Střílet jsme toho večera naštěstí nemuseli.
Po anšlusu Rakouska k říši začal z Vídně vysílat pořad nazvaný „Pravda vítězí!“ Oficiálně byl určen české menšině, ve skutečnosti šlo o nevybíravou Goebbelsovu propagandu v českém jazyce. Co pořad vysílal právě 12. září 1938, si můžete poslechnout na stránce projektu ČRo Rozhlasový rok, který tento zajímavý a málo známý aspekt tehdejšího zápasu o Československo připomíná.
Projekt Mobilisace 1938 pro vás k 75. výročí mnichovské zrady připravuje Extra Publishing,
vydavatelství prestižních vojensko-historických časopisů.
Postava je stylizována do desátníka hraničářského pluku, zástupce velitele objektu – izolovaného pěchotního srubu na Hlučínsku. Jeho příspěvky jsou kompilátem vzpomínek příslušníků hraničářského pluku 4, případně vzpomínek příslušníků dalších hraničářských pluků působících v přilehlých oblastech severní Moravy a východních Čech.
Dozorce pohraniční finanční stráže (tzv. financ) a člen družstva Stráže obrany státu (SOS) Varnsdorf VII – Šluknovský výběžek. Zápisky pocházejí především ze zachovaných vzpomínek různých příslušníků družstva SOS Varnsdorf VII, případně ze vzpomínek jiných příslušníků SOS na Šluknovsku.
Vůdce Sudetendeutsche Partei (SdP), společně s K. H. Frankem čelní představitel sudetoněmeckého hnutí. Prostřednictvím kontaktů ve Velké Británii se snažil ovlivňovat zahraniční veřejné mínění. Vytrvale pracoval na připojení Sudet k německé říši. Citovaný projev pronesl 15. září v Chebu den před tím, než uprchnul do Německa.
Ministerský předseda Velké Británie, člen Konzervativní strany a čelní představitel politiky appeasementu (usmiřování s nacistickým Německem). Ve své funkci byl nahrazen v květnu 1940 Winstonem Churchillem. Uvedený citát pochází z rozhlasového projevu, který pronesl 27. září 1938.
